Říjen 2014

Končím!!!

27. října 2014 v 20:42 | Me, Myself & I |  My life
Tak, milí vážení, už na to seru! Za poslední měsíc se mi nepodařilo absolutně NIC, co se týče jídla. Ale naopak se mi zase daří ve společenském životě (i když, ehm, ehm...pořád neumím ani spolužákům říct ahoj, aniž bych se u toho nepropadla studem do země, ale to je zase jiná kapitola). Možná díky těmto malým úspěchům mi trošičku narostlo sebevědomí a já se vidím tak nějak 'v lepším světle'. Nejspíš je to tím, že jsou prázdniny a já nemusím ven mezi lidi ukazovat ty svoje špeky.

Whatever, každopádně to všechno půjde doprdele, až začne tělecvik....KLÍDÉÉÉK! Pravděpodobně to bude největší trapas v mém životě, ale klid, klid, jen dvě data - 14. listopadu a 28. listopadu, kdy jsme v gymnastickém sále a já se toho okamžiku bojím od cca třetí třídy. Jop a by the way jsem kvůli tomu na začátku tohoto školního roku málem spáchala sebevraždu! Dost vám to podkopne sebevědomí, když se snažíte ze všech sil se naučit jednu posranou věc, na které záleží váš společenský život pozbytek dalších čtyř let na střední, a vy to prostě nedokážete. To je asi důvod, proč jsem od začátku roku chtěla zase začít s anou. Musela jsem si něco dokazovat.

Bojím se, že začnu znova. Cokoliv mi podkopne sebevědomí, já skončím na kolenou a opět do toho spadnu. Nebude mi záležet na životě, protože kdy nedokážu tak stupidní věc (a všichni mi to budou stále připomínat), snad ani nemám právo na život. Takový podřadný poločlověk jako já! Je jedno, jak dobře umím česky, jak jsem dobrá v matice, kolik toho vím z dějepisu, že umím dobře malovat nebo mluvím plynule anglicky. Všechno se posere kvůli debilnímu tělocviku!!!

Už na to nemám. Prostě potřebuju být hubená, aby mě lidi nechali na pokoji. Je to naprosto nesmyslná představa a já to vím, ale nemůžu si pomoct. Kdyby tam 14. listopadu na žíněnku vystoupil vysoký neohrabaný špek, každý by se mi smál ještě víc. Když tam bude rozklepaná nemotorná křehká dívka, která je na pokraji zhroucení (a že asi opravdu budu zhroucená)...?

Nemůžu na to přestat myslet. Není den nebo hodina, kdy by mi to neproběhlo hlavou. Mám pocit, že umřu. Že v ten den se zničí všechno, na čem mi kdy záleželo a já radši uteču ze školy a nechám se vyloučit, než aby ostatní viděli, jak brečím zhroucená před žíněnkou, protože nedokážu udělat tak triviální věc. Ano, mluvím konkrétně. To je ale překvapení! Ale bojím se sem tu věc napsat. Bojím se, že kdybych mluvila konkrétně, tak by mě někdo ze známých dokázal identifikovat a přiřadit si mě k tomuto blogu. A to by byla skutečně potupa...

Celkem dlouhý článek, když se na něj tak dívám. Do středy musím napsat slohovku do školy, tak proč mi to nejde, se tak lehce rozepsat i na téma evoluce? Ano, jasně. O anorexii a mé neschopnosti bych dokázala vyprávět tisíciletí. Ale když přijde na cokoliv jiného...mám pocit, že jsem absolutní nula.